Je špatné se rozcházet?

V poslední době na mě skáčou z více stran různé texty, komentáře a názory na zvýšený počet rozchodů s takovým lehce nahořklým podtónem.

Vyplývá z nich, že mnozí lidé si stále drží teorii, že žít v naplněném partnerském vztahu je nějaký pomyslný životní cíl, který zajišťuje pocit vlastní hodnoty, či pocit bezpečí a naplňuje touhu k někomu patřit a stát se celistvou bytostí skrze sdílený společný svět.

Jistě na tom není nic špatného, za mě je úplně v pořádku žít ve vztahu, ale stejně tak i jakkoliv jinak.

Vzpomněla jsem si teď na jeden komentář, kde se někdo vyjádřil, že nemám právo se vyjadřovat ke vztahům, když mi všechny vztahy zkrachovaly.

A právě proto se k nim ráda vyjádřím.

Tohle je právě ta potíž lidí, kteří nepřijímají hru jménem život.

• Kdo určil, že konec jakéhokoliv vztahu je selhání?
• Co když je to právě naopak?
• Co když umět přijmout konec znamená nový začátek?
• Co když život není koncept, který můžeme natlačit svojí myslí do rigidní představy o jeho pravidlech a fungování?
• Proč lidé tolik lpí na vztazích?

Kromě materiálních či citových důvodů, dlouhodobý vztah také naplňuje společenský status quo, protože když jste singl, najdou se lidé, kteří na vás koukají přes prsty, že vás nikdo nechce, jste méněcenný, protože jste příliš nezávislý či zraněný z předešlých vztahů a tedy je nutné s tím něco dělat.

A když dojde na rozvody, je to pro mnohé přímo společenská pohroma.
Protože přeci život v páru je přirozený.

A co když právě tyto domněnky a přesvědčení na základě starých systémových struktur vedou k tomu, že se mnoho lidí potřebuje od nich odpoutat a oprostit a to se děje často jen na základě vlastní prožité zkušenosti?

Co když být singl není jen známkou moderní nezdravé nezávislosti, ale také cennou zkušeností, kdy jedinec dosahuje stavu celistvosti na základě uvědomění si vlastních kvalit a zdrojů sama v sobě?

Kdo určuje hranici, kdy je zdravé být sám a kdy je to už za hranou?

Co když právě nastávající mladá generace mladých lidí, kteří jsou čím dál nezávislejší, nechtějí se vdávat ani ženit, natož mít děti, jsou jen ukazatelem toho, že základy, na kterých byly dřívější vztahy založené, jsou prostě nefunkční a neodpovídají realitě skutečných potřeb lidských bytostí?

Žít s někým jenom ze zvyku, ze závislosti či potřeby udržet o sobě nějakou představu, současné mladé lidi většinou už vůbec nezajímá.

A mnohé lidi v mojí současné generaci už také nezajímá na vztazích tzv. tvrdě pracovat, přizpůsobovat se, či udržovat nefunkční závislé vztahy kvůli dětem.

Tento svobodný přístup se setkává s velmi častou kritikou, kdy staromilci či dokonce terapeuti, mravokárci nebo lidé lpící na starých strukturách rádi poukazují na to, jak se doba změnila k horšímu, jak si lidé neváží jeden druhého, či jak nejsou schopni se pro rodinu nebo partnera obětovat.

A já se ptám, proč by měli?

Pokud jsme byli po staletí zvyklí ohýbat hřbet a trpět, pak je naprosto přirozené, že kyvadlo se vychyluje na druhou stranu a svoboda a nezávislost vytlačuje starou potřebu lpět na způsobu života ve vztazích podle pravidel našich rodičů a prarodičů.

Rozpad nefunkčních vztahů je proto přirozenou cestou vývoje, aby každý, kdo lpí na staré formě, každý kdo je závislý či řeší svoji hodnotu či méněcennost skrze partnerský vztah, mohl projít procesem ztráty vlastní identity a nalézt svůj skutečný zdroj mimo jakékoliv vnější berličky potvrzující jediný správný způsob života ve společnosti.

Stejně tak časté střídání partnerů nemusí být vždy jen známkou povrchnosti či úniku před zodpovědností, ale může to být pro daného člověka cennou zkušeností, o které nikdo z vnějšku nebude mít nikdy možnost posoudit její skutečný význam nebo hodnotu.

Starý způsob myšlení se rozpadá, stejně jako starý způsob nahlížení a posuzování jedné části života člověka, vytržené z kontextu a tudíž z celku.

Nikdo nemá patent na pravdu o životě kohokoliv jiného.

Odsuzování a nálepky jsou produktem mysli, která má strach, že bez nich nemá její existence žádný význam.

Protože každá neklidná a posuzující mysl někde v koutku duše ví, že proti životu samotnému a projevené realitě, nemá vlastně vůbec žádnou šanci.

Život a vše, co se v něm odehrává, stejně vždy projevuje svoji vlastní boží vůli, nezávisle na tom, co si o tom kdo z nás myslí.

Pokud byste si o tomto tématu chtěli popovídat, můžete si se mnou domluvit setkání.

Krásný den všem