Proč jsou ženy amazonky a muži citlivky

Nedávno na mě opět vykoukl nějaký článek, který byl o tom, že když žena nevidí muže, tak se musí položit do mužské energie a všechno zařizovat a organizovat, zkrátka být silná a to z ní dělá muže a to jí neprospívá. A že kdyby ho viděla, tak se o něj může opřít a být přirozeně ženou a to je ta správná poloha.
Ano, to je ten správný stereotyp.

Takový jeden z návodů na to, jak v ženách, které jsou samy, způsobit ještě větší pocit nepatřičnosti a méněcennosti.

Pocit, že:

když jsem sama a nemám vnější oporu a potřebuji se naučit postarat sama o sebe, tak je se mnou něco špatně
pokud nejsem submisivní éterická víla s dlouhou sukní a nemám vedle sebe dřevorubce nebo milionáře, tak vlastně nejsem ani ženou

To je podobné uvažování, jako když bychom psali, že empatičtí, jemní a citliví muži nejsou muži.

Řekla bych, že z těchto předsudků a zajetých stereotypů pak vznikají důsledky, že lidé nejsou spokojení se svým pohlavím, protože přece žena či muž se cítí a chová jedině tak, jak je to daným stereotypem dávno předurčeno.

Nacházíme se v období hluboké kolektivní transformace vědomí a nic není a nikdy nebude tak, jak tomu bývalo dřív.

Pokud si chce někdo stěžovat, tak lepší příležitost k tomu snad ještě nikdy nebyla.

Vše je vzhůru nohama a ještě nějakou dobu bude, dokud nepochopíme, že vývojový skok si žádá období chaosu, kdy se všechny naše hodnoty posouvají, naše stereotypy testují a dokud nepřijmeme polarity uvnitř sebe, bude se chaos projevovat jako extrémismus navenek.

Žena má v sobě mužskou esenci, tedy podstata její duše je mužská.
Muž naopak.

Kdybychom toto věděli a přistupovali k sobě individuálně a nikoliv podle tabulek a starých stereotypů, pak by nemuselo být tolik zmatených lidí, kteří nejdřív změní pohlaví a pak zjistí, že to byl omyl, protože vnějším zásahem se psyché nesrovná.

Chtěla bych také zdůraznit, že ženy, které jsou silné, například samoživitelky v různých životních situacích, to také nemají dáno jen tím, že by pohrdaly muži nebo byly feministicky orientované.
Ony jen dospívají a potřebují integrovat svoji mužskou část duše a proto na určitou dobu jsou stavěny do pozice mužů, aby si osvojily kvality, které běžně ženy po tisíce let nevyužívaly. A ano, někdy to ústí do extrému, kyvadlo se během pár let vychýlilo na opačnou stranu, než tomu bylo po staletí.

Ještě před sto lety ženy neměly volební právo a v devatenáctém století byly na úrovni domácích zvířat.

Mnoho mužů si neumí představit, jak se cítí žena, která žije sama nebo s dětmi, kolik energie ji stojí jen to, aby čelila každodenním instinktivním strachům o přežití a bezpečí.

Proto jsou některé ženy tak obrněné a tvrdé, protože jejich vnitřní muž potřebuje být aktivní. To pro určitou fázi vývoje je nutná věc, aby časem mohl být integrován a žena se mohla opřít o sebe, o svůj pocit důvěry v sebe, v život, ve své vlastní schopnosti.

Potom teprve přestane být na muži fyzicky závislá a přestane ho zotročovat a manipulovat na základě strachu o přežití. Proto je tato fáze nevyhnutelná a tolik podstatná.

Stejně tak muži kultivují svoji ženskou kvalitu tím, že se zjemňují, jsou citlivější a více empatičtí.
To nutně nemusí znamenat, že tomu tak bude napořád.

Naopak, v době chaosu jsou tyto změny velmi důležité.

Máme-li se vymanit ze stereotypů závislosti a vzájemného zotročování, pak potřebujeme všichni v sobě integrovat kvality opačného pohlaví a čím laskavější přístup a více porozumění k tomuto procesu integrace budeme schopní zaujmout, tím tento proces proběhne více harmonicky, bez vnějších extrémů a zbytečné sebedestrukce.

Někdy je ovšem i ta destruktivní stránka věci nutná k tomu, abychom se jako lidstvo posunuli dál.
Ne každý je nastavený tak, že změny vítá.
Pak je nutné zajít více do extrému, ale vše v tomto světě má svůj vyměřený čas.

Vše se odžije a jednou naplní.