Vztahy a trauma z opuštění

Do vztahů býváme často vtahováni na základě nevědomých sil.

Čím větší je počáteční přitažlivost, tím více působí naše nevědomí na základě buď traumat a emočních zranění, která spolu rezonují, nebo na základě protikladných principů a darů, které je potřeba objevit a navzájem si předat.

Dva lidé, kteří například zažili v dětství trauma z odloučení nebo opuštění některým z rodičů, mohou mít na tuto vzpomínku různé reakce.

• Ten, který zažil ještě alespoň nějaký druh kontaktu a poznal citovou blízkost, i když v tomto ohledu trpěl nedostatkem, může mít sklony k závislému chování a ve vztazích se bude dožadovat kontaktu a nebude dobře snášet samotu.

• Druhý z páru může být poznamenán nejen odloučením, ale také citově nedostupnými rodiči, což si ponese následky ve vztazích v podobě strachu z blízkého kontaktu, tedy člověk se bude blízkosti vyhýbat, bude si držet odstup, snadno se v přítomnosti jiných lidí zahltí a bude mít vyhýbavé tendence, často bude ze vztahu utíkat jako první.

Tito dva lidé se potkají a otevírají si navzájem svá zranění, první touží po kontaktu a nahání druhého, ten se uzavírá, cítí se zahlcený a snaží se ze vztahu unikat. Tím se roztáčí kolo utrpení, kdy oba navzájem nejsou schopní naplnit své potřeby, protože každý má jiný typ nutkavé reakce, která vyvolává bolest v tom druhém.

Tím se dostává trauma na povrch a oba lidé mají příležitost zaměřit pozornost do sebe, přijmout svoji bolest a začít léčit své zranění z opuštění.

Tyto dva typy reakcí se mohou vyskytovat i u jednoho člověka během různých časových období.

Abychom se mohli uzdravit a propustit svůj strach z opuštění a vymanit se z područí výše jmenovaných obranných mechanismů, je třeba prožít bolest v těle, spojenou se vzpomínkami závislého dítěte, tuto bolest v sobě nepotlačovat, neskrývat, ale naopak otevřeně ji přiznat a uznat její přítomnost i působení na naše prožívání.
Přestat unikat svojí pozorností k různým stimulům, které zaměstnávají naši pozornost, abychom necítili vnitřní napětí, neklid, nervozitu, stres, úzkost, paniku nebo deprese.

Je třeba zklidnit svoji mysl a zaměřit pozornost do těla. Zůstat se svým dechem, pozorovat a nesoudit své prožívání.

To však vyžaduje určitou energetickou kapacitu a odhodlání čelit pravdivě životu i přes velké nepohodlí a bolest, která někdy bývá na hraně únosnosti.

Avšak tato odvaha se často vyplácí, protože když se člověk naučí neutíkat z přítomného okamžiku a nechává postupně vycházet na povrch vše, co jeho podvědomí v dětství pohltilo, dochází k úžasné proměně směrem k čím dál většímu pocitu klidu, radosti a naplnění, člověk získává sílu a svobodu tvořit v souladu se svou skutečnou podstatou a život mu dává hluboký pocit smyslu a prožitku štěstí.

Je užitečné naučit se prožívat emoce bez nálepek, kontroly a usměrňování. Zůstat v přítomnosti, i když nás to bolí a nekritizovat se za to, když se ztrácíme ve svém prožívání nebo máme pocit, že děláme chyby a špatná rozhodnutí.

V životě neexistuje žádný promarněný čas, i když se to z určité perspektivy naší mysli může tak jevit, ale vše je zkušenost, která vede zpět k prožívání sebe jako zdroje všeho stvořeného.

Na mých workshopech, konzultacích a při terapiích poskytuji lidem bezpečný prostor, kde mají možnost setkat se se svými podvědomými mechanismy, odžít nutnou zkušenost a spojit se se svým zdrojem uvnitř díky vedení pozornosti do těla v prožitku tady a teď. Tím dochází k uvolnění bolesti a člověk zažívá zkušenost, kdy se v jeho vědomí objevuje nový prostor pro více klidu, lásky a vnitřní svobody.