Člověk po sobě nemůže chtít, aby byl zároveň oblíbený i autentický.
Ve mně naštěstí to první s přibývajícím věkem odeznívá.
Čím dál víc se nořím do své podstaty a je mi v sobě tak dobře, že mi to žádný člověk nemůže svým názorem ani postojem vzít, a to je zřejmě období, kterému se dá říct vnitřní dozrávání.
Bývala jsem velmi traumatizované a závislé stvoření a mnoho svých obranných mechanismů jsem prokoukla až v pozdějším věku.
Dnes se na sebe dívám spíš s láskou, soucitem a pochopením.
A co je nejdůležitější, už nestavím svoji hodnotu na tom, jestli můj příběh, moje vztahy a celá životní cesta vyhovuje nějakým standardům či romantickým představám.
Dnes vím, že bych nevyměnila ani jednu minutu svého života a že všechny vzlety i pády byly nutné k pochopení a přijetí celé mojí bytosti tak, jak je.
Nejvíce jsem se naučila díky svým tzv. životním neúspěchům.
Každý vztah mě v mnohém posílil a ukázal mi moje slabé i silné stránky.
Každý rozchod mě posouval víc a víc k samostatnosti a očišťoval mě od lpění a učil bezpodmínečné lásce.
Každý pocit méněcennosti nebo viny, který byl rozpoznán a vědomě prožitý bez sebelítosti nebo patosu, mi pomohl se ještě více sklonit před velikostí života a uvědomit si, že já tady nejsem ta, která kontroluje situaci.
Každý strach z neúspěchu a budoucnosti, vědomě prožitý a přijatý, mi nakonec pomohl vybudovat pocit důvěry v to, co nás přesahuje a odevzdat se do Jeho rukou.
Pocity neúspěchu a zklamání mi pomohly přestat popírat v sobě svoji vlastní smrtelnost i konce všeho pomíjivého.
Nakonec se mi stalo, že ve mně cosi pohřbilo i naději.
Tu naději, která nenechá tmu, aby se rozprostřela a pohltila veškerý pohyb vpřed.
Pohřbila jsem celý svůj vnitřní vesmír v úplné tmě, bez pocitů naděje na jakékoliv vzkříšení a záchranu.
Prostě jiné to už nebude.
Tato zkušenost mi nic nedá.
Neexistuje nic, než smrt a temnota.
Čekání na lepší časy skončily.
Toto byl vnitřní proces, který když se završil, naděje zemřela.
Jenže naděje je přesně ten typ energie, která vám nedovolí přijmout přítomný okamžik v celém jeho spektru.
Pořád vás žene optimismus, pořád vás žene naděje na lepší život, pořád vše negativní obracíte na pozitivní a ve všem hledáte smysl, klíč, uzdravení, hodnotu, podstatu a vyústění.
Tím se oddaluje odevzdání.
Naděje nám nedovolí ponořit se a dotknout se dna.
Nechat se pohltit temnotou.
Přijmout hluboko v sobě energii zmaru, smrti, beznaděje, rezignace.
Tyto složky jsou důležitým hnojivem pro naše kořeny.
Celé roky jsem žila, napůl paralyzovaná těžkým traumatem a nebyla jsem schopná vylézt ráno z postele před polednem, protože jsem se cítila, jako bych na sobě neustále nosila těžký kovový korzet.
Nedokázala jsem se nadechnout a ani vydechnout.
To, co způsobovalo moji největší neurózu a vnitřní konflikt, byl neustálý pocit, že mi stále něco uniká a já nemám sílu to v životě dohnat.
A navíc tady byla ta naděje. I když bylo nejhůř, nemohla jsem se do té vlastní hrobky pohřbít, protože se pořád v mysli čekalo na změnu.
Optimismus může být v tomto směru někdy velmi vyčerpávající postoj.
Někdy je nutné složit všechny zbraně a přestat si nalhávat, že život znamená jen vítězství, úspěch a osobní výhry.
Umět se smířit s prohrami a naučit se být zranitelnou, křehkou, chybující a nedokonalou bytostí.
Setkání s Bohem někdy probíhá v těch nejniternějších rovinách našeho nevědomí.
Chtěla bych říct něco optimistického na závěr, ale to se teď k tomuto tématu příliš nehodí.
Nechat být, nechat být….
〰〰〰
Ráda vás provedu vaší vnitřní transformací na osobních konzultacích či workshopech, kde se těmto tématům věnujeme velmi prakticky.