Čas odložit všechny masky

Člověk po sobě nemůže chtít, aby byl zároveň oblíbený i autentický.
Ve mně naštěstí to první s přibývajícím věkem odeznívá.

Čím dál víc se nořím do své podstaty a je mi v sobě tak dobře, že mi to žádný člověk nemůže svým názorem ani postojem vzít, a to je zřejmě období, kterému se dá říct vnitřní dozrávání.

Bývala jsem velmi traumatizované a závislé stvoření a mnoho svých obranných mechanismů jsem prokoukla až v pozdějším věku.

Dnes se na sebe dívám spíš s láskou, soucitem a pochopením.

A co je nejdůležitější, už nestavím svoji hodnotu na tom, jestli můj příběh, moje vztahy a celá životní cesta vyhovuje nějakým standardům či romantickým představám.
Dnes vím, že bych nevyměnila ani jednu minutu svého života a že všechny vzlety i pády byly nutné k pochopení a přijetí celé mojí bytosti tak, jak je.

Nejvíce jsem se naučila díky svým tzv. životním neúspěchům.

Každý vztah mě v mnohém posílil a ukázal mi moje slabé i silné stránky.
Každý rozchod mě posouval víc a víc k samostatnosti a očišťoval mě od lpění a učil bezpodmínečné lásce.
Každý pocit méněcennosti nebo viny, který byl rozpoznán a vědomě prožitý bez sebelítosti nebo patosu, mi pomohl se ještě více sklonit před velikostí života a uvědomit si, že já tady nejsem ta, která kontroluje situaci.
Každý strach z neúspěchu a budoucnosti, vědomě prožitý a přijatý, mi nakonec pomohl vybudovat pocit důvěry v to, co nás přesahuje a odevzdat se do Jeho rukou.
Pocity neúspěchu a zklamání mi pomohly přestat popírat v sobě svoji vlastní smrtelnost i konce všeho pomíjivého.
Nakonec se mi stalo, že ve mně cosi pohřbilo i naději.
Tu naději, která nenechá tmu, aby se rozprostřela a pohltila veškerý pohyb vpřed.

Pohřbila jsem celý svůj vnitřní vesmír v úplné tmě, bez pocitů naděje na jakékoliv vzkříšení a záchranu.

Prostě jiné to už nebude.
Tato zkušenost mi nic nedá.
Neexistuje nic, než smrt a temnota.
Čekání na lepší časy skončily.

Toto byl vnitřní proces, který když se završil, naděje zemřela.

Jenže naděje je přesně ten typ energie, která vám nedovolí přijmout přítomný okamžik v celém jeho spektru.
Pořád vás žene optimismus, pořád vás žene naděje na lepší život, pořád vše negativní obracíte na pozitivní a ve všem hledáte smysl, klíč, uzdravení, hodnotu, podstatu a vyústění.
Tím se oddaluje odevzdání.
Naděje nám nedovolí ponořit se a dotknout se dna.

Nechat se pohltit temnotou.
Přijmout hluboko v sobě energii zmaru, smrti, beznaděje, rezignace.
Tyto složky jsou důležitým hnojivem pro naše kořeny.

Celé roky jsem žila, napůl paralyzovaná těžkým traumatem a nebyla jsem schopná vylézt ráno z postele před polednem, protože jsem se cítila, jako bych na sobě neustále nosila těžký kovový korzet.
Nedokázala jsem se nadechnout a ani vydechnout.
To, co způsobovalo moji největší neurózu a vnitřní konflikt, byl neustálý pocit, že mi stále něco uniká a já nemám sílu to v životě dohnat.

A navíc tady byla ta naděje. I když bylo nejhůř, nemohla jsem se do té vlastní hrobky pohřbít, protože se pořád v mysli čekalo na změnu.

Optimismus může být v tomto směru někdy velmi vyčerpávající postoj.

Někdy je nutné složit všechny zbraně a přestat si nalhávat, že život znamená jen vítězství, úspěch a osobní výhry.
Umět se smířit s prohrami a naučit se být zranitelnou, křehkou, chybující a nedokonalou bytostí.

Setkání s Bohem někdy probíhá v těch nejniternějších rovinách našeho nevědomí.

Chtěla bych říct něco optimistického na závěr, ale to se teď k tomuto tématu příliš nehodí.

Nechat být, nechat být….

〰〰〰

Ráda vás provedu vaší vnitřní transformací na osobních konzultacích či workshopech, kde se těmto tématům věnujeme velmi prakticky.

Tara Svobodová
Průvodkyně vnitřní transformací
Autorka knihyZNOVUZROZENÍ
Poskytnu vám účinné nástroje a techniky pro objevování vašeho vnitřního potenciálu.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.