Nastavit hranice znamená určit si cestu i cíl

Nastavování zdravých hranic nevychází z pocitu odporu nebo nepřijetí situace. Ale ze zdravé sebe-hodnoty a sebelásky.

Nastavujeme hranice nejen lidem tím, že umíme říkat „ne“, ale také tím, že říkáme „ano“ tomu, co cítíme, že je pro nás dobré, kde vnímáme pocit naplnění, klidu nebo tam, kde to proudí a máme radost.

Nastavovat hranice můžeme nejen vně, ale také vůči destruktivním vzorcům, které jsou součástí lidské mysli a mají tendenci nás připoutávat ke starým zvykům, omezovat pocit naší vnitřní svobody a nalhávat nám, že jsme oběti myšlení tohoto světa nebo kolektivních programů, které vycházejí ze starých bolestných zkušeností našeho ega.

Tím, že si uvědomíme, že každý z nás má v sobě neomezený tvůrčí potenciál, se rozhodujeme pro svoji vlastní cestu, která je v souladu s naší jedinečností a můžeme si dovolit být originál, nespoutaní starými předsudky a omezujícími koncepty toho, jak se tady „za starých časů“ žilo a jak to „tady na tom světě chodí“.

Naše děti jsou úžasnými ukazateli toho, že starý svět ve smyslu dogmatických destruktivních přesvědčení můžeme úplně nechat být a že jeho postupný zánik je prakticky nevyhnutelný.
K tomu není potřeba nic bořit, popírat ani proti ničemu bojovat.

Stačí ustanovit si svůj vlastní božský řád v sobě a řídit se podle vlastních pravidel.

Není nutné žádné spolu-utrpení a podílení se na kolektivní vině, kolektivních energiích strachu nebo uměle vytvořených pravidlech, které již více nerezonují s našim vnitřním klidem.

Obrácením se dovnitř do zdroje můžeme začít rovnou tvořit novou realitu, která již zároveň existuje jako součást vyšších úrovní našeho vědomí.

V této nové dimenzi se pak setkáváme s lidmi, kteří udělali stejné rozhodnutí a jsou nám bližší, než lidé, které jsme mohli znát celý život, ale volí si pozornost zaměřenou ven, plnou reakcí, vycházející ze strachu a z přesvědčení, že svět je ve své podstatně zlý a zkažený.

Každý, kdo se obrátí dovnitř, rozpoznává čím dál víc iluzi vnějších projekcí mysli, uvíznutí v roli oběti, ve strachu, boji a nerovnosti mezi lidmi, která ale dříve nebo později bude rozpoznána jako naprosto individuální a subjektivní přesvědčení každého jednotlivce zvlášť.

Jakmile člověk přestane naslouchat a živit tyto iluze, přestávají se v jeho životě vytvářet dramatické okolnosti a člověk vidí svět jako čisté místo, čisté projekční plátno, na které svojí myslí kreslí jako malíř v každé vteřině novou a novou fiktivní realitu.

To, jak se budeme cítit, záleží na našem rozhodnutí.

Nastavit vlastní mysli hranice znamená rozhodnout se pro vlastní svobodnou cestu, která však může prospět více lidem, než neustále přitakávat společnému utrpení.

Vědomí toho, že každý z nás je součástí toho nejlepšího, co zde bylo stvořeno, je základní motivací k rozvoji našeho božského potenciálu a zároveň možností se uvolnit do prostoru, který nevyžaduje víc, než jen naše prosté bytí v přítomném okamžiku.